První papírové peníze jsou staré více jak 1 300 let. V roce 650 je vydal císař Kao Tsung (Gaozong of Tang) z vládnoucí dynastie Tang v reakci na nedostatek mědi, z níž byly ve starověké Číně vyráběny mince. Poměrně riskantní, avšak odvážné rozhodnutí, mělo odvrátit kolaps finančního systému země, což se nakonec také povedlo. Vůbec první papírové peníze se však ukázaly být i mnohem praktičtější než kovové mince, což vedlo k jejich postupnému zavádění i do okolních zemí.
Myšlenku papírových peněz předali obchodníci
Jelikož po celé zemi docházela ložiska mědi a císařství nemohlo nadále pouštět do oběhu dostatečné množství mincí, což zpomalovalo obchod a ekonomiku celkově, rozmýšlel vládnoucí císař nad řadou možností. A jako nejméně riziková a poměrně bezpečná se jevila právě myšlenka papírových peněz. Ty byly inspirovány u meziprovinčních obchodníků, kteří si mezi sebou vytvořili fungující systém směny na základě tzv. směnek, tedy listin, po jejichž předložení byla majiteli vyplacen určitý počet mincí.
Mezi hlavní důvody, proč obchodníci zaváděli směnky namísto peněz, patřila jejich obtížná přeprava a častá přepadení bandity. Zejména na dlouhých cestách z jedné provincie do druhé s sebou někteří kupci převáželi značné sumy (v mincích), čehož si často všímaly loupežné skupiny, a pokud neměl obchodník vlastní stráž, o vše přišel. Směnky, a později první papírové peníze, tak poskytovaly ideální alternativu. Byly lehké, daly se snadno ukrýt v oblečení, a na jejich základě šlo vyplatit pouze jejich majitele.
Za první papírové peníze na světě ručil stát
Zavádění nového platidla vzbuzovalo skepsi a po dlouhou dobu i jistý odpor zejména mezi venkovany a nevzdělanými lidmi. Zpočátku tak byly první papírové peníze využívány výhradně mezi obchodníky a bohatými občany, kteří se dlouhodobě znali a nemuseli se tedy obávat nějakého rizika. Ale aby císařství nedůvěru lidí snížilo, samo se za „cenné papíry“ zaručilo tzv. státními rezervami. Ty byly tvořeny zejména zlatými a stříbrnými ingoty a pruty, stejně jako finanční hotovostí (měděnými mincemi).
Mnohým to jako „pojištění“ jejich peněz stačilo a měnili tak finanční hotovost za bankovky beze strachu, že o peníze přijdou. Naopak mohli díky novému platebnímu systému převážet i velké sumy mezi hlavními městy země, v nichž jim byly po předložení vyplaceny mince, s nimiž pak platili. V případě krádeže nebo ztráty byly navíc bezcenné, o „měďáky“ mohl žádat pouze pravý vlastník, který se také musel patřičně prokázat. V opačném případě byly první papírové peníze bezcenné.
Alespoň částečně se tak podařilo snížit závislost na mědi, a aby země předešla finančnímu kolapsu, zavedli císařští úředníci pravidlo „zlatého standardu“. První papírové peníze tak mohly být vydávány (tisknuty) pouze do výše státních zásob, aby nedocházelo k inflaci, potažmo znehodnocování peněz ze strany státu. Tento způsob zajištění finančních prostředků pak používaly po staletí i jiné země, a to až do roku 1971, kdy od zlatého standardu upustily Spojené státy a přivolaly tak na svou zemi vysokou inflaci.
Jako platidlo byly bankovky uznány až o 200 let později
Ačkoliv myšlenka císaře Kao Tsunga do jisté míry fungovala, stále se nedařilo zbavit závislosti na mědi a rozšířit první papírové peníze mezi všechny lidi. To nebyl zásadní problém do doby, než se moci ujala dynastie Severní Song (později pouze Song), která způsobila státní převrat a vyvolala tak destabilizaci měnového systému. Tou dobou navíc sužoval zejména vnitročínskou provincii Sichuan kritický nedostatek mědi a nebylo tedy možné razit další kovové peníze.
Neznámý úředník však přišel s návrhem navázat na dosud užívané směnky a zavést bankovky jako oficiální platidlo v celé zemi, čímž by došlo alespoň částečně k nahrazení kovových mincí. Myšlenka se uchytila velmi rychle a v roce 960 došlo k vydání úplně první bankovky v historii lidstva. Tou dobou však neměl jejich tisk pod kontrolou stát, ale pověřené místní banky. Ty vyobrazovaly na první papírové peníze, resp. bankovky, různé stavby a domy, stromy, nebo také významné lidi a císaře.
Číňané měli v té době velmi pokročilý tisk a dokázali velmi obstojně vyrábět papírové archy z jemných přírodních vláken, doky čemuž bylo obtížné bankovky zfalšovat. Banky je navíc opatřily řadou ochranných prvků a užívaly k jejich tisku pouze červený a černý inkoust v unikátním odstínu. Všechny si přitom zachovávaly pravidlo zlatého standardu a vydávaly bankovky pouze do hodnoty státních rezerv. Nové platidlo se tak uchytilo a od roku 1023 přešel jeho tisk kompletně pod správu státu.
V Evropě byly první bankovky v 17. století
Je docela s podivem, že zatímco starověká Čína už více jak 1 000 let využívala k placení papírové peníze, v Evropě se objevily teprve v 17. století. Předcházely jim však úvěrové úpisy (obdoba směnky) vydávané obchodníky, neboť finanční hotovost už nestačila k pokrývání transakcí. Úplně první papírové peníze na území Evropy vydalo Švédsko v roce 1661, které je zavedlo jako oficiální platidlo v celé zemi.
Česko mělo papírové peníze o 100 let později
Význam papírových peněz neustále stoupal napříč civilizovaným světem, až se v 18. století konečně dostaly i do českých zemí. Úplně první papírové peníze emitovala 15. června 1762 císařským dekretem tehdejší vládkyně Marie Terezie, nejednalo se však o klasické bankovky, jak jsou známy dnes. Šlo totiž o tzv. bankocetle (oficiálně nazývané bankovní cedule, případně Bancozettel), které jsou označovány jako státovky, tedy papírová měna s nuceným oběhem.
V platebním styku to znamenalo, že musely být některé platby státu prováděny právě v bankocetlích, a později byla tato povinnost rozšířena i na soukromé podniky. Zpočátku byly vydány bankocetle v hodnotách 25, 50 a 100 zlatých, a o sedm let později také za 500 a 1 000 zlatých. Stát jimi chtěl primárně financovat 7letou válku proti Prusku, což vedlo k jejich nekontrolovanému tisku, v důsledku čehož se finanční systém na našem území zhroutil a vyvolal roku 1811 bankrot Rakouského císařství.
